Masopust

Masopust je třídenní lidový svátek, který ve své podstatě sice nemá nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slavil se ve dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná 40denní půst před Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, byl pohyblivým svátkem i masopust.

Masopustem se obecně nazývá období od Tří králů až do začátku postní doby. Vrcholí posledními třemi dny před popeleční středou, jíž začíná období půstu pred Velikonocemi. Termín vrcholícího masopustu se určuje podle Velikonoc. A protože Velikonoce jsou pohyblivým svátkem v závislosti na prvním jarním úplňku, může být masopustní neděle v rozmezí od 1. února až do 7. března. Písemnými zprávami jsou masopustní oslavy doloženy ze 13. století, ale jejich původ sahá mnohem dál do minulosti. Mnozí badatelé spojují masopustní maškary s pohanskými magickými obyčeji.

U nás je masopust od 19. století se zabíjačkami, tanečními zábavami a v úterý před Popeleční středou s obchůzkami maškar. V různých krajích Čech i Moravy obchůzky i masky mívaly odlišný charakter, ale společné bylo to, že všude se lidé scházeli, bavili a žertovali a večer ještě většinou společně strávili u muziky.

Náš soubor od svého vzniku dodržuje tuto tradici a pořádá masopustní obchůzky v Krásné Lípě, ve Varnsdorfu a ve skanzenu v Zubrnicích.

Jaro

Vynášení smrti – v přeneseném slova smyslu i zimy – nemělo s křesťanskou liturgií nic společného, bylo starší než sama církev. Původ zvyku je v pohanských obřadech. Nejstarší písemné zmínky u nás pocházejí ze 14. století. Z pohledu církve měl až příliš pohanské rysy, proto byl pronásledován. Smrt představovala zimu, kterou lidé chtěli mít za sebou, těšili se na jaro, slunce a teplo, proto symbol smrti – zimy odnášeli a různým způsobem se smrtky zbavovali. Smrt představovala figurína zvaná různě – Morana, Mařena, Mořena, Smrtholka,… Vynesla se za vesnici a dle možností a místní tradice se hodila do vody, svrhla ze skály nebo upálila. Postupně se z původního magického obřadu stala spíše zábava a od 19. století už byl hlavně záležitostí mládeže a dětí. Tak je tomu někde i dodnes.

Vítání jara, přinášení léta – s vynášením Smrti souvisí i obyčej přinášení léta, který magicky naznačuje totéž. Má však radostnější charakter. Byla to dívčí záležitost a ve své podobě se zachovala déle, než vynášení Smrti, hlavně na Moravě. Léto většinou symbolisoval ozdobný stromek, se kterým děvčata vykonávala kolední obchůzku po vsi.

Velikonoce Velikonocemi jsou hlavními svátky křesťanského církevního roku. V křesťanském pojetí jsou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista po jeho ukřižování. Název Velikonoce pochází od noci, kdy Kristus zázračně vstal z mrtvých. Označovala se jako velká noc, noc největšího tajemství.

Oslavy ve Velikonočním období však mají ještě předkřesťanskou tradici, která souvisí s příchodem jara, slunce a tepla. Tehdy se tomu ještě Velikonoce neříkávalo. Pověrčivými pohanskými rituály se naši dávní předkové snažili získat přízeň různých božstev, aby příští rok byl úrodný a dobrý. V průběhu staletí se tyto rituály promísily s obřady křesťanskými a v rudimentární podobě přežívají i dodnes.

Jarmark

Dnes opět poměrně často užívané slovo v souvislosti s konáním městských nebo i venkovských slavností, jež jsou spojeny s různými obchodními a kulturními aktivitami.

Původní význam slova znamená výroční trh. Tohoto významného privilegia, které v dřívějších dobách bývalo udělováno jen některým obcím a městům, si představitelé patřičně vážili. Bývaly vydávány a uveřejňovány seznamy měst a obcí s uvedením data konání jarmarku (Například ve starých kalandářích). Pro obyvatele dané obce a širokého okolí to býval významný den. na jarmarku se potkávalo venkovské obyvatelstvo s městským. Obychodovalo se s dobytkem, drůbeží, zemědělskými výpěstky a produkty a na druhé straně s řemeslnými rukodělnými výrobky a později i s výrobky manufakturními. Nákupy měly zajišťovat potřebu až na několik měsíců do konání jarmarku v jiném městě nebo obci. Ke koupi byly hlavně hrnčířské výrobky, díla košíkářů, drobná truhlářská a kolářská díla, oděvní doplňky, výrobky pláteníků, soukeníků, čevců, perníkářů a mnoha dalších řemeslníků. K prodejním aktivitám se začaly připojovat i různé projevy lidové slovesné a hudební tvořivosti. Přibližně od 16. století to byly jarmareční písně, později zvané písně kramářské, různé formy lidového divadla, včetně divadla loutkového. Na jarmarcích též mnohdy dohazovačovi navazovali první kontakty při dohazování svateb.

Dožínky

Jedná se o tradiční osalvu konce žní. Chasa se veselila a hodovala na účet hospodáře, pro kterého pracovala celé léto na poli. Přípravy na tuto událost začínaly již týden dopředu. Dívky pletly dožínkový věnec, kam zaplétaly symboly úrodnosti a hojnosti. Základem bylo obilí a klasy všeho druhu, pak se přidaly ještě květiny, ale také ovoce, cukroví nebo koláče.

Hlavním bodem dožínek byl slavnostní průvod. Za tance a zpěvu se z pole do dvora doprovázel poslední vůz, jinak zvaný také jako „Baba“. Nejkrásnější žnečka, pěkně vyšňořená, nesla věnec. Ten pak s obžínkovým přáním předala ve dvoře hospodáři a panímámě zas zástupce ženců věnoval dožínkovou kytici. Hospodář, vděčný, že má obilí včas pod střechou, pak podaroval chasu penězi, panímáma zas jídlem a pitím.

Ze dvora se pokračovalo do hospody. Tam se konala taneční zábava a prvním tancem ji zahajovali právě hospodář s hospodyní. O dožínkách bývalo vždy velice veselo, neboť dožínková slavnost byla záležitostí celé vesnice.  Veselost prý ani Bůh nezakazuje a tak i mnohý dědeček leckteré babičce rozhodil faldy sukní.

Původ slavností ke konci žní sahá až do dob pohanských, kdy lidé obětovali první a poslední snop bohům úrody. Věnci se také přikládala ochranná moc, protože v sobě spojoval magickou sílu kruhu a rostlin. Křesťanská církev sice tento svátek z počátku nesla nelibě, ale protože se jí nepodařilo ho vymýtit, nakonec ho akceptovala.

 

Advent a Vánoce

Advent – slovo latinského původu znamenající “příchod”. Věřící křesťané se v tomto období připravují na příchod mesiáše. Dodržují hluboké, zbožné rozjímání v kostelech, střídmost v jídle a pití na zábavách. Každý den ráno se v kostele slouží mše, na nichž se zpívají úvodní písně zvané roráty. I přes tuto zbožnost prostý lid tato pravidla často porušoval a ke svátkům některých světců (sv. Barbora, sv. Mikuláš, sv. Ambrož, sv. Lucie) si připojil své zvyky a obyčeje, z nichž některé navazovaly ještě na pohanské obřadyspojené s oslavou zimního slunovratu. V současné době Advent zahrnuje období přibližně čtyř týdnů před Šťedrým dnem a začíná vždy v neděli, která je nejblíže ke sv. Ondřeje 30. listopadu.

Vánoce – Tradice českých Vánoc mají své počátky v době pohanské a váží se k období zimního slunovratu (21. listopadu). Ale teprve křesťanstí dalo konci roku podobu Vánočních svátků s oslavou narození Božího syna – Ježíše Krista. Pro většinu lidí jsou nejkrásnějšími svátky v roce, avšak v průběhu svou tisíc let prošly značnými proměnami. Zpočátku se slavily jako veselé svátky s průvody masek zpěvem, tancem a bohatými hostinami. Zápas o čistotu křesťanské víry docílil nového pojetí s přijetím pokory a střídmosti. V období baroka se opět začalo objevovat světská nádhera a okázalost, později s důrazem na rodinný život. Přetrvávající magické zvyky, pověry a praktiky z doby pohanské stylisované do současné podoby, se promísily s křesťanskými obřady a s přispěním dobových novinek, jako byl např. Vánoční stromek, daly základ současné podoby Vánoc, jež se u nás slaví od 24. do 26. prosince. Vánoční období obecně končí dnem Tří králů.